Opožděně. Stěží mohla Anna Strnadová zvolit příznačnější název pro svou básnickou prvotinu. Autorčina plachost a neuvěřitelná míra skromnosti způsobily, že knižně verše vycházejí více než čtyřicet let po svém vzniku. Kupodivu navzdory zřejmé časové propasti nic neztratily ze své původní svěžesti.
Strohá veršová struktura, jež by se sotva dala definovat podle ustálených literárních vzorců, nechává slova plynout hravě a s obdivuhodnou lehkostí. V přirozeném spádu obraznosti, básnické imaginace a nespoutané fantazie přetváří běžnou skutečnost a cizeluje ji v umělecký tvar.
Autorka se vyhnula běžným začátečnickým úskalím a jakoby naráz, oslnivě prokázala nesporný talent. Verše mají svá skrytá tajemství a v obsahové dvojznačnosti, v metaforické rovině zasahují čtenářovu vnímavost. Žel, časovou prodlevu, která mezitím vznikla, nelze překlenout žádným mostem. Zbývá jen postesknutí nad neuplatněným darem, kterého se autorce dostalo a který si pramálo připouštěla. Nicméně umění je bezbřehé a autorčin rozlet do světa poezie snad brzy najde uplatnění ve sféře, která s ní bytostně souvisí, v oblasti beletrie.
Zdá se tedy, že opožděná prvotina se stává autorce novým impulsem a posouvá ji za hranice další literární tvorby.
Zdeněk Vyhlídal
Nejnovější komentáře