Na ČR Olomouc proběhl rozhovor s autorkou. Záznam si můžete poslechnout online.

Literární cenu týdeníku Reflex za druhý nejúspěšnější rukopis LCKK 2019 z rukou šéfredaktora Reflexu převzal historický román Anny Strnadové Maxl žhář. Odměnou vítězce je vydání knihy pod renomovanou nakladatelskou značkou Knižní klub a roční předplatné týdeníku Reflex.

Tragický příběh tesaře, smolaře a posléze psance a vězně Maxla Novotného ze Žďáru unese čtenáře do druhé půli devatenáctého století, do nelehkých dob, kdy v českých vsích práce nebyla a zbýval jen hlad, vojna, zoufalství, zrada a zločin. Silný příběh o zpřetrhaných vazbách jedné mladé rodiny, o velkých zklamáních a trpělivém čekání doplňují obrazy z každodenního života obyčejných lidí žijících před necelými dvěma sty lety v Posázaví. Svou syrovostí a naturalistickou drsností se román vymyká požadavkům mainstreamové, hladce plynoucí četby; formou, jazykem i obsahem upomene na klasický venkovský realismus z dob Terézy Novákové. Popisované jevy, archetypy a protagonistou vyznávané hodnoty však budou blízké i dnešnímu milovníkovi (nejen) historické prózy.

Když jsme letos v lednu my, porotci Literární ceny Knižního klubu, začali pročítat každý svou úvodní porci zhruba tří desítek nepodepsaných rukopisů, tušili jsme, že v té mnohosti opět najdeme červenou knihovnu, fantasy, sci-fi, náznaky bildungsromanu i mravoličné novely pro pamětníky. Ale že narazíme hned na dvě kvalitní upomínky na venkovský realismus, jednu zasazenou do Bílých Karpat konce 19. století a druhou do chudého Posázaví? Až když jsme románu Maxl žhář, silnému příběhu o zpřetrhaných vazbách jedné mladé rodiny, o velkých zklamáních a trpělivém čekání, jednomyslně udělili Cenu Reflexu jakožto v pořadí druhému nejzdařilejšímu rukopisu plodného ročníku, dozvěděli jsme se, že jde o již šestou knihu Anny Strnadové.Není divu – próza, za niž pedagožka a spisovatelka Strnadová 3. září převzala z rukou šéfredaktora Reflexu ocenění, je „hotová“; tady nám nezkušený autor nepřejmenoval v půli příběhu jednoho z hrdinů, tady protagonista neskáče časovými rovinami jak splašená koza a do hlavní linie se neteleportují postavy z jiných dimenzí, aby narušily spád nebo logiku děje…

K. Kadlecová

V únoru 2019 vyšel nový román podle skutečného příběhu Nebeské komando. 

Hlavní hrdina Gustav pochopí slovo parchant až později. Utíká z domu, toulá se, a proto ho pošlou na převýchovu do ochranovny. Zde prožívá paradoxně nejhezčí roky svého života.Po skončení učňovských let ho německá policie přivede k odvodu. Gusta zjistí, že ho poručník přihlásil k německé národnosti. A tak je během druhé světoví války poslán bojovat za Říši na loď, ze které se málokdo vrací…

21.3.2019 proběhne autorské čtení v Novém Malíně, rodišti hlavního hrdiny, 2.4.2019 v Rapotíně a 16.4. v Šumperku.

V listopadovém čísle KAM v Brně… s příspěvkem „Dvakrát nová próza“ hodnotí literární kritik Ladislav Soldán díla Prohry a V oknech červené muškáty. Celý příspěvek si můžete přečíst online.

Milan Blahynka hodnotí v  týdeníku Unie českých spisovatelů LUK básnickou sbírku Opožděně:

Když opožděně není pozdě

Absolventka češtiny a francouzštiny na pedagogické fakultě olomoucké univerzity Anna Strnadová,narozená na den přesně na Nezvalovy padesátiny, ve svých verších Nezvalovi nepodobná jako málokdo, se sbírečkou o pouhých 26 stranách OPOŽDĚNĚ (Vydavatelství Praha 2014) debutuje až nyní, ale jak ve svém jednostránkovém doslovu naznačuje Zdeněk Vyhlídal, vydává své víc než čtyřicet let staré verše, aby se mohla pustit do prózy.

Vyhlídal její strohé a nelíbivé básně právem chválí. Sešitek milostné lyriky zklamané lásky končí titulní básní obecnějšího významu: „Jeden cejch / Druhý cejch – / Hledá snad záruku? / Klopýtá / Dobíhá // Tak nějak opožděně – // Pak zazní v souzvuku.“

Opožděně zkrátka někdy neznamená zpozdile a marně.

Třetí kniha Anny Strnadové V oknech červené muškáty umožňuje v novelistické formě zobrazit dějinný oblouk sahající od druhé světové války přes další perpetie až k dnešku. V tomto pojetí se odvíjejí lidské dramatické osudy zasazené převážně do podhůří Jesenicka.

V baladicky laděném příběhu splývají obě roviny – společenská i osobní. Naděje na lepší společenský řád po skončení války a stejně tak vidina osobního štěstí protagonistů se paralelně rozbíjí. Události, koncipované na temném pozadí dějin a osudových vztahů, nevyznívají v deziluzi, ale v širším nadhledu přecházejí ve vědomí neúprosného a věčného koloběhu střídání života a smrti.

Děj, který má řadu vrstev, přetavila autorka v umělecký tvar a dala mu novou dimenzi. Osvědčila a rozvinula vlastnosti příznačné pro její prozaickou prvotinu. Motivace postav je přesvědčivá, výstavba rozvinutého děje ústí v homogenní celek. Ztvárnění postav má zřetelnou psychologickou kresbu. Přehlédnout nelze vytříbenost jazyka a kultivovaný vypravěčský styl – umělecký rysy, které autorku začleňují do kontextu současné literární tvorby.

V časové návaznosti na básnickou prvotinu s názvem Opožděně přichází nyní Anna Strnadová s dalším debutem, tentokrát z oblasti beletrie, s povídkovým souborem Prohry. Samotný název je symbolický, naznačuje příběhy lidí, kteří se ocitají na osudové hraně, kdy osobní výhra se často mění v debakl, a naopak prohra ve zdánlivé či skutečné vítězství. Autorčin svět má přitom řadu dějových a tematických vrstev, jež se vzájemně prolínají, vytvářejí však homogenní celek. Zachycuje reminiscence studentského mládí, nevšední příběhy odehrávající se v autorčině rodném kraji, Jesenicku, ale nacházejí také místo v imaginárním prostoru. Variace příběhů nemá jen výrazně společenskou rovinu, ale zasahuje též traumata, která přináší běžný život – složitost rodinných vztahů, rozpad manželství či milostná vzplanutí. Děj těchto příběhů téměř vždy osciluje na rozhraní dobra a zla. A právě jejich etos, nepatetický důraz na morálku, na charakterové vlastnosti jednajících postav, které se ocitly tváří v tvář životnímu rozhodnutí, tvoří osu velké části tohoto povídkového cyklu. Z tvůrčího hlediska je přitom příznačná sevřenost děje, vnitřní napětí, smysl pro zkratku a psychologická kresba. Nezřídka také účinná gradace děje s překvapivou pointou. V podstatě tak jde o rysy zobrazení, jež v nejednom ohledu překračuje obvyklý rámec prozaického debutu a zároveň naznačuje autorčinu cestu k další literární tvorbě.

Opožděně. Stěží mohla Anna Strnadová zvolit příznačnější název pro svou básnickou prvotinu. Autorčina plachost a neuvěřitelná míra skromnosti způsobily, že knižně verše vycházejí více než čtyřicet let po svém vzniku. Kupodivu navzdory zřejmé časové propasti nic neztratily ze své původní svěžesti.

Strohá veršová struktura, jež by se sotva dala definovat podle ustálených literárních vzorců, nechává slova plynout hravě a s obdivuhodnou lehkostí. V přirozeném spádu obraznosti, básnické imaginace a nespoutané fantazie přetváří běžnou skutečnost a cizeluje ji v umělecký tvar.

Autorka se vyhnula běžným začátečnickým úskalím a jakoby naráz, oslnivě prokázala nesporný talent. Verše mají svá skrytá tajemství a v obsahové dvojznačnosti, v metaforické rovině zasahují čtenářovu vnímavost. Žel, časovou prodlevu, která mezitím vznikla, nelze překlenout žádným mostem. Zbývá jen postesknutí nad neuplatněným darem, kterého se autorce dostalo a který si pramálo připouštěla. Nicméně umění je bezbřehé a autorčin rozlet do světa poezie snad brzy najde uplatnění ve sféře, která s ní bytostně souvisí, v oblasti beletrie.

Zdá se tedy, že opožděná prvotina se stává autorce novým impulsem a posouvá ji za hranice další literární tvorby.

Zdeněk Vyhlídal